Brian A. Dominick: Osvobození zvířat a sociální revoluce

Předmluva: Ostření nástrojů revoluce

Přijmutí veganství a zavrhnutí konzumace a využívání živočišných produktů není koncem, ale začátkem, novým počátkem, jenž praktikantům poskytuje možnost chápat každodenní realitu v odlišném světle.

Nicméně mluvení o utrpení mimo-lidských zvířat a výhodách veganského životního stylu je pro vegany a veganky často skličující situace. Typicky první reakcí jejich posluchačů je nesouhlas. Oponenti veganství říkají, že způsob, jakým vegani vidí lidsko—zvířecí vztahy (tj. radikálně), je špatný a že na obzoru se už rýsuje daň za takový donebevolající společenský vzdor. Veganský blud, prorokují, bude časem zřejmý. Nakonec bude tento nápad zcela zahozen.

Přesto, jistým šíleným způsobem, mají kritici veganství pravdu.

Dokud si neuvědomíte, co činí veganství nerozumným, neuvědomíte si ani pravý důvod stojící za tím, co znamená být veganem či vegankou. Dokud se neptáte, co dělá veganství špatným v očích neveganů, nezískáte schopnost jim adekvátně ozřejmit chyby, kvůli kterým odmítají akceptovat existenci násilného a neospravedlnitelného zacházení s mimo-lidskými zvířaty. Dokud se principy veganství neaplikují na bezpráví jako celek, nepochopíte potřebu veganství jako takového.

Mají pravdu, protože veganství, je-li v izolaci, maří záměr, ke kterému je určeno.

Už to tak bývá, aby vegani či veganky zažili odcizení, jako následek porušení společenských konvencí, často stačí, aby se ta jedna pochybnost stala jeho či jejím příspěvkem k veganství.

Veganství, filosoficky vzato, stojí v otevřeném odporu vůči ideologiím tvořícím samotné základy západního myšlení. Na rozdíl od iracionálních systémů víry, kterými establishmentové instituce socializují lidi k akceptaci, principy veganství vybízejí jednotlivce ke konfrontaci jim předkládaného dogmatu a k vytvoření nového etického systému a hodnot, založených na soucitu a  spravedlnosti.

Konfrontace existujících systémů víry musí být děsivou představou pro společnost, která se sama dobrovolně upsala dominantnímu společenskému paradigmatu státu. Avšak, jak Brian Dominick v následující eseji tak přesvědčivě tvrdí, je to přesně ten druh konfrontace, který musíme podstoupit, pokud poctivě hledáme ideje podporující společenské osvobození. Pokud se na celý proces osvobození podíváme komplexně, veganství je pouze jedním dílkem ve složité struktuře společenské revoluce.

A právě v tomto ohledu je Brianova esej naprosto brilantní. Osvobození zvířat a sociální revoluce je uceleným konceptem navrženým tak, aby nám napomohl při hledání role, kterou by měl hrát soucit, kritické myšlení a racionalita v naší synchronní dekonstrukci a transformaci společnosti. Brian, neoblomný ve svém tažení za uvedení těchto příslovečných kol do pohybu, nás nutí ke konfrontaci utiskovatelských ideologií, které si chováváme ve svých nitrech, a k odkrytí jejich napojení na bezpráví, které prostupuje každou sférou naší existence.

Brian věří, že každému z nás byly dány nástroje k vyvození potřebných důsledků. Nezáleží na tom, zda jste anarchista přitahovaný veganstvím, vegan přitahovaný anarchismem nebo ani jedním. Vše, co je požadováno, je ochota vyhrnout si rukávy, naostřit ony nástroje a začít tvořit — společným úsilím konfrontovat krátkozraké chápání lidstva ohledně toho, co činí společnost spravedlivou.

—Joseph M.Smith, listopad 1995

Úvod: Veganarchisté

Už po nějakou dobu byli aktivisté, bojující ve jménu osvobození zvířat, zapleteni do zapálených projevů a činů. Přestože teorie a aktivismus ve jménu osvobození zvířat byly málokdy vítány, či brány vážně hlavním levicovým proudem, mnoho anarchistů si začíná uvědomovat jejich legitimitu. A to nejenom jako relevantní záležitost, ale i jako integrální a neoddělitelnou součást radikální teorie a revoluční praxe. Zatímco většina lidí, která se nazývá anarchisty, nepřijala osvobození zvířat a jeho životní styl — veganství, rostoucí počet mladých anarchistů přijímá otázky ekologie a zvířat jako součást své celkové praxe3.1.

Na druhé straně je mnoho veganů a bojovníků za osvobození zvířat ovlivňováno myšlenkou anarchismu a její bohatou tradicí. Je to evidentní na rostoucím nepřátelství ze strany některých aktivistů za práva zvířat vůči etatickému, kapitalistickému, sexistickému, rasistickému a ageistickému3.2establishmentu, který dlouhodobě stupňoval intenzitu svého tažení nejenom proti mimo-lidským zvířatům, ale i proti jejich lidským obhájcům. Relativně nová komunita těch, kteří se zajímají o osvobození zvířat, si začala rychle uvědomovat totalitu síly, která krmí speciestickou bestii moderní společnosti. S tím jak takové uvědomění roste, měla by růst i přitažlivá síla mezi osvoboditeli zvířat a jejich více společensky orientovanými protějšky — anarchisty.

Čím více uznáváme podobnost a vzájemnou provázanost našich bojů, které jsme kdysi považovali za odlišné, tím více chápeme, co osvobození a revoluce doopravdy znamenají.

Odhlédneme-li od našich dalekosáhlých vizí, anarchisté a osvoboditelé zvířat sdílejí strategickou metodologii. Aniž bych chtěl předstírat, že můžu mluvit za všechny, řeknu, že ti, které já považuji za pravé anarchisty a pravé osvoboditele zvířat, se snaží realizovat naše vize jakýmikoliv efektivními prostředky. V kontrastu s tím, jak nás vidí mainstream, my chápeme, že svévolné ničení a násilí nenastolí ten konec, jenž žádáme. Oproti liberálům a pokrokářům, jejichž způsoby se omezují pouze na reformy, my jsme ochotni přiznat, že opravdová změna bude nastolena pouze tehdy, pokud přidáme destruktivní sílu k naší kreativní přeměně utiskovatelské společnosti. Máme schopnost vybudovat vše, co sami žádáme a měli bychom být proaktivní všude tam, kde je to jen možné. Ale také jsme si vědomi toho, že prostor ke svobodnému tvoření vznikne pouze vymazáním toho, co brání našemu osvobození.

Jsem vegan, protože soucítím se zvířaty. Chápu je jako stvoření se svou vlastní hodnotou, ne nepodobnou lidem. Jsem anarchistou, protože mám stejný soucit s lidmi a také proto, že se odmítám zahrabat v kompromisních úhlech pohledu, retardovaných strategiích a vyprodaných cílech. Jakožto jsem radikál, můj přístup ke zvířecímu i lidskému osvobození je nekompromisní: požaduji úplnou svobodu pro všechny, ať se děje, co se děje.

V této eseji si přeji ukázat, že jakýkoliv přístup ke společenské změně musí zahrnovat pochopení nejen společenských vazeb, ale také vztahů mezi lidmi a přírodou, včetně mimo-lidských zvířat. Také doufám, že zde ukážu, proč žádné přiblížení k osvobození zvířat není možné bez důkladného pochopení do úsilí o společenskou revoluci. Všichni se musíme stát veganarchisty.

Co je sociální revoluce?

Revoluce je jedno z těch slov, jejichž význam se zásadním způsobem liší od člověka k člověku. Dá se říct, že ve skutečnosti neexistují dva lidé, kteří sdílejí stejný názor na to, co revoluce opravdu je. To je podle mého názoru tím, co dělá revoluci v pravdě krásnou.

Když mluvím o revoluci, odkazuji tím k dramatické společenské změně. Přesto má revoluce není určena hmatatelnými změnami ve světě okolo mne, jako například svržením státu či kapitalismu, tyto změny chápu jenom jako symptomy. Revoluce sama o sobě nemůže být nalezena mimo nás. Revoluce je čistě vnitřní, čistě osobní záležitost.

Každý máme omezené množství času a energie — čas vzatý aktivní prací na jednom problému, redukuje čas dostupný na problém jiný. Ale není zde nic, co by bránilo těm, kteří věnují svůj čas a energii lidským problémům, před přidat se k bojkotu zemědělských produktů vzniklých z krutosti agrobyznysu. Být vegetariánem nevezme žádný čas navíc oproti jezení masa zvířat… Když nevegetariáni říkají, že „problémy lidí jsou důležitější“, nemůžu se ubránit myšlence, co to vlastně pro lidi dělají, že je to nutí pokračovat v podpoře ničivého a nelítostného zneužívání zvířat.
—Peter Singer: Animal Liberation / Osvobození zvířat

Každý jednotlivec má nějaké názory. Každý z nás chápe svět jiným způsobem. Nicméně většina lidí si své názory nevytvořila sama, byly jim dány společností, ve které žijí. Drtivá většina z nás chápe svět a sebe samé způsobem, který v nás podmínily instituce, které řídí naše životy, tj. vláda, rodina, manželství, církev, soukromé korporace, škola atd. A každá z těchto institucí je na oplátku zpravidla součástí toho, co já nazývám establishment — entita, která existuje výhradně proto, aby garantovala věčné trvání moci jisté (relativní) menšiny. Živen nadšením oné elity pro více a více moci, establishment nevyhnutelně čerpá sílu z okolního světa cestou útlaku.

Establishment používá mnoho forem útlaku; většina z forem útlaku, ač je obecně známa, je málokdy pochopena a ještě méně často vyvrácena. V první řadě je zde existence tříd, což je ekonomický útlak; etatismus, neboli podřízení lidí politické autoritě; sexismus a homosexismus, útlak založený na patriarchátu nebo heterosexuální nadřazenosti (mužů); rasismus, obecný pojem pro útlak založený na etnocentrismu. Mimo tyto obecně známé formy útlaku je zde ještě ageismus, nadvláda dospělých nad dětmi a mladými lidmi; a konečně různé útlaky vyplývající z antropocentrismu, jmenovitě speciesismus a ničení životního prostředí.

Establishment býval skrz naskrz celou historií závislý na těchto utlačovatelských dynamikách a na jejich základě zvyšoval a koncentroval svou moc. Následkem toho se každá z forem útlaku se stala vnitřně závislou na oněch zbývajících. Prolínání těchto rozdílných dynamik útlaku sloužilo ke vzájemnému vylepšení a doplnění jedné druhou, co se týče jak přizpůsobivosti, tak síly.

Síla stojící za institucemi, které nás oklamaly pomocí sociálního inženýrství, je tou samou silou, která stojí za rasismem a speciesismem, sexismem a třídním rozdělením a tak dále. Bylo by tedy rozumné se domnívat, že většina z nás, jakožto produkty establishmentových institucí, byla sociálním inženýrstvím zmanipulována tak, aby si tyto formy útlaku hýčkala v sobě i mezi bližními.

Revoluce je procesem — není to jedna jednotlivá událost — konfrontování, jak falešné moudrosti a hodnot, jimiž jsme byli indoktrinováni, tak konfrontování sebe sama se skutky, které jsme se naučili dělat a nedělat. My jsme tím nepřítelem. Svržení utlačovatelů v našich hlavách bude tou revolucí — hroucení jejich konstruktů v reálném světě bude pouze (radostným!) dokladem toho, že se bouříme jako celek sjednoceným, neomezeným způsobem. Sociální revoluce je souborem pochodů v nás. Radikální společenská změna reálného světa, v jehož kontextu žijeme, se může udát pouze jako výsledek vnitřní revoluce.

Radikální veganství

Dalšími dvěma slovy, jejichž významy jsou často nepochopeny, jsou radikalismus a veganství. Přivlastnění si těchto termínů krátkozrakými a sebestřednými liberály z nich odstranilo údernost jim původně udělenou. Opět, aniž bych si nárokoval monopol na správné definice, nabídnu, jak tyto termíny chápu já.

V rozporu s obecným míněním, radikalismus a extremismus nejsou vůbec synonyma. Slovo radikální vychází z latinského kořene rad, což znamená kořen. Radikalismus není označení míry ideologického fanatismu, ať už napravo či nalevo; spíše popisuje styl přístupu ke společenským problémům. Radikál, řečeno doslova, je někdo, kdo vyhledává kořeny problému, aby ně mohl zaútočit a dobral se řešení.

Radikálové neomezují své cíle na reformy. Jejich úkolem není dělat ústupky pronásledovatelům, aby zmírnili utrpení plynoucí z útlaku. Tyto úkoly obvykle zbývají na liberály a pokrokáře. Ačkoliv radikálové uznávají, že reformy jsou často přínosem, nic menšího než vítězství pro ně není uspokojivým koncem — koncem, definovaným jako revoluční změnou v kořenech útlaku.

Stejně tak čisté vegetariánství není z mé definice veganstvím. Jakkoliv je odmítnutí konzumace produktů z mimo-lidských zvířat obdivuhodnou životní volbou, nejedná se o veganství. Vegani a veganky zakládají své volby na radikálním chápání toho, co útlak zvířat doopravdy znamená, volba jejich životního stylu je vysoce informovaná a přenáší se i do politické roviny.

Například u samozvaných veganů není neobvyklé, že ospravedlňují svou bezstarostnou konzumaci korporátních produktů tvrzením, že zvířata jsou sice bezmocná, ale lidé nejsou. Mnoho vegetariánů nechápe osvobození lidí jako důležité, vidí ho jako druhořadé vzhledem k osvobození zvířat, která se sama za svá práva postavit nedokážou. Takové myšlení liberálních vegetariánů odkrývá jak jejich neinformovanost o útlaku lidí, tak i o hluboké propojenosti mezi kapitalistickým systémem a průmysly utiskující zvířata.

Mnoho lidí, kteří se sami považují za vegany a aktivisty za práva zvířat, podle mé zkušenosti má malé nebo vůbec žádné znalosti společenských věd a často to, co ví o propojení mezi společností a mimo-lidskou přírodou, je plné nepochopení. Například není neobvyklé slyšet vegany argumentovat, že konzumace hospodářských zvířat je tím, co způsobuje hlad ve světě. Konec konců více než 80 % sklizně obilí v USA je použito jako krmivo pro dobytek a to by bylo více než dost k nakrmení hladovějících ve světě. Zdá se logické vyvodit závěr, že konec konzumace zvířat ve Spojených státech by přinesla dost potravy pro hladové jinde. Jak se zdá, veganský guru John Robbins zastává toto přesvědčení.

Ale to je odpočátku chybná úvaha! Pokud by Severoameričani přestali příští rok jíst maso, je nepravděpodobné, že by se jediný hladovějící člověk nasytil z tohoto nově dostupného obilí vyrostlého na americké půdě. Je to tím, že problém hladu ve světě, stejně tak jako problém přelidnění, není vůbec tím, čím se zdá být. Tyto problémy nemají své kořeny v neexistenci zdrojů, ale v jejich alokaci. Elity vyžadují nedostatek (velice omezené dodávky zdrojů) ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, cena zboží na trhu okamžitě padá, když dodávky rostou. Pokud by obilí dosud používané jako krmivo pro dobytek bylo náhle dostupné, cena obilí by okamžitě spadla a tím by srazila zisk. Elity s investicemi na obilném trhu mají zájem přímo korespondující se zájmem elit vlastnící část živočišného trhu. Vegetariáni tíhnou k tomu si myslet, že farmáři produkující zeleninu a obilí jsou laskaví, zatímco ti, zapojení do živočišné produkce, jsou odporní. Faktem ale nicméně zůstává, že zelenina je komoditou a ti, kdo mají finanční účast v zelinářském průmyslu, nechtějí, aby jejich produkt byl lehce dostupný, kdyby to znamenalo, že vypěstují víc při menším zisku.

Někteří obhájci zvířat si myslí, že uznání práv zvířat zároveň znamená odpor vůči potratům. Nic nemůže být dále od pravdy. Potrat je unikátní morální problém, který se neobjevuje nikde jinde ve společnosti. I kdyby byl plod považován za osobu— nositele práv, realita je taková, že tento podřízený nositel práv žije uvnitř těla primární nositelky práv — matky. Rozhodnutí o ukončení těhotenství tedy můžeme nechat buď na matce, anebo na nějakém bílém zákonodárci nebo soudci, kteří otěhotnět nemohou. V naší patriarchální společnosti to jsou jediné možnosti, které máme. Z našeho pohledu odpor k útlaku nás zavazuje k podpoře svobody volby.
—Anna E.Charlton, Sue Coe a Gary Francione: The American Left Should Support Animal Rights: A Manifesto / Americká levice by měla podporovat práva zvířat: Manifest

Za druhé, celostátní a globální distribuce potravin je politickým nástrojem. Vlády a mezinárodní ekonomické organizace opatrně manipulují s dodávkami potravin a vody, aby kontrolovali celé populace. Když na to přijde, potraviny můžou být hladovým lidem odepřeny, aby byli slabší a poddajnější. A v dobách jiných, je jejich poskytnutí součástí strategie zaměřené k uchlácholení bouřících se populací na pokraji revolty.

Když už tohle všechno víme, zdá se rozumné předpokládat, že vláda Spojených států, pevně sevřená lobbingem soukromých subjektů, by dotovala neprodukování obilovin, aby zachránila agroprůmysl před kolapsem. Farmáři by pravděpodobně byli placeni, aby nesázeli nebo dokonce, aby sklizně zničili.

Nestačí bojkotovat masný průmysl a doufat, že zdroje budou přealokovány k nasycení hladovějící. Musíme ustavit systém, jenž implicitně zamýšlí splňovat požadavky lidí, což implikuje společenskou revoluci.

Toto je pouze jedna ze spojnic mezi zvířecím a lidským vykořisťováním, ale dobře ilustruje nutnost celkové revoluce. Revoluce ve vztahu lidí a zvířat je úzce zaměřená a je jí ve skutečnosti zabraňováno samotnou podstatou moderní společnosti. Jeden z důvodů, proč jsou zvířata vykořisťována, je ten, že je to ziskové. Vegetariáni to chápou až do tohoto místa. Ale masný průmysl (a mlékařství, vivisekce3.3atd.) není izolovanou entitou. Masný průmysl nebude zničen, dokud nebude zničen tržní (pozn. překladatele: nejen tržní) kapitalismus, v tomto případě je druhý jmenovaný hnacím motorem toho prvního. A pro kapitalisty je možnost snadného zisku vzniklého z vykořisťování zvířat něčím neodolatelným.

Možnost zisku není jediným společenským faktorem, který podporuje vykořisťování zvířat. Ekonomika je popravdě pouze jednou z forem společenských vztahů. Máme také politické, kulturní a mezilidské vztahy a na každém z nich se dá ukázat, že ovlivňuje vnímání názoru, že zvířata jsou zde k užitku lidí.

Křesťanská bible a západní náboženství obecně jsou plné odkazů na údajné božské právo lidí, aby využívali mimo-lidská zvířata ke svým vlastním cílům. V současné době je pro každého absurdní i jen myšlenka na to, že lidé potřebují zvířata vykořisťovat. Je zde velice málo toho, co můžeme získat z utrpení mimo-lidských zvířat. Ale Bůh údajně řekl, že je zneužívat můžeme, tak to pořád děláme, přes očividný fakt, že jsme překonali jakoukoliv reálnou potřebu, kterou jsme v minulosti snad měli.

Vivisekce tvrdí, že se z mimo-lidských zvířat můžeme mnoho dozvědět, a používá toto prohlášení k ospravedlnění mučení a vraždění vnímajících bytostí. Radikálové si musí uvědomit, jak to už činí vegani, že to jediné, čemu se od zvířat můžeme naučit, je to, jak žít v rozumném a zdravém vztahu se životním prostředím. Je nutné pozorovat zvířata v jejich přirozeném prostředí a tam, kde je to možné, napodobit jejich vztahy se životním prostředím a přenést je do prostředí svého. Takové porozumění harmonii mezi lidmi a přírodou jednoho dne zachrání vícero životů, než nalezení léku na rakovinu skrz vědecké mučení zvířat. Konec konců kořeny většiny případů rakoviny je špatné zacházení s přírodou ze strany lidí. Žádný radikál by nikdy neočekával, že řešení na tento problém by vzešlo z ničení přírody pomocí experimentů na zvířatech.

Korelace mezi speciesismem a rasismem — vztah mezi zacházení se zvířaty a lidmi jiné barvy — už byla výslovně (i vizuálně) demonstrována. V knize Obávané srovnání: Lidské a zvířecí otroctví od Marjorie Spiegel autorka bystře načrtává ohromující srovnání mezi lidským zacházením se zvířaty a zacházením bělochů s méněcennými rasami tvrdíc, že jsou založené na stejném základním vztahu: utlačovatel a utlačovaný. Jak Spiegel ilustruje, zacházení bílých s nebělochy bylo v minulosti překvapivě podobné zacházení lidí s mimo-lidskými zvířaty. Rozhodnout se, že útlak jednoho je odůvodněný a druhého ne, je vědomým degradováním toho, jak chápe svět prvý utlačovaný. Člověk si tak dobrovolně zadává s područím ignorance a to nejenom kvůli vlastnímu pohodlí. Jeden problém po druhém, řekl by monista3.4, jako by tyto vnitřně propojené dynamiky mohly být sterilizovány a extrahovány ze vztahu jedna k druhé.

Dominance mužů způsobená antropocentrismem ve formě patriarchátu a speciesismu byla s průzračnou poetičností obnažena knihou Sexuální politika masa autorky Carol Adams. Feminismus a veganství mají mít mnoho společného a pro oba směry platí, že jeden se od druhého může mnohému naučit. Potom, co vykreslí konkrétní porovnání mezi patriarchálním pohledem na svět a zacházením se zvířaty, Adams popisuje a volá po uznání hlubokého spojení mezi veganským a feministickým životním stylem.

Jedno srovnání mezi mezilidskými vztahy a lidsko—zvířecími vztahy, které, pokud je mi známo, dosud nebylo důkladně prozkoumáno, je zacházení dospělých jak s dětmi a mladými lidmi, tak s lidmi postaršího věku. V každém ze zmíněných příkladů je utiskovaný brán jako někdo, kdo není v postavení odpovídat za své činy. Například děti a staří lidé jsou shodně chápáni jako slabí a nekompetentní (bez ohledu na jejich skutečný potenciál k zodpovědnosti). Ageismus má kořeny v něčem, co já nazývám adultokracií, což odkazuje k domněnce, že dospělost je obdařena jistou kvalitou vzhledem k zodpovědnosti, jenž se nenachází u starých ani mladých. Podobně jako u zvířat: s utiskovanými ageismem je zacházeno jako s objekty postrádajícími jedinečnou osobnost a hodnotu. Jsou vykořisťováni, kdekoliv je to možné, lidé se s nimi pomazlí, kdykoliv jsou považování za rozkošné, ale téměř nikdy nejsou respektování tak, jako dospělí lidé. Skutečnost, že děti, postarší a zvířata jsou živoucí, myslící, vnímající bytosti, se jaksi ztrácí ve výpravě dospělých za nadvládou a mocí. Ne nepodobna patriarchátu, adultokracie nepotřebuje formální hierarchii: zakládá svou dominanci na přesvědčení svých obětí, že jejich zájmy jsou méně opodstatněné než zájmy jejich utiskovatelů. Rovněž může být snadné nebrat vážně ani mimo-lidská. Vážným krokem tímto směrem je i to, že bývají zbavena svobody.

Je bez debat, že stát je na straně těch, kteří vykořisťují zvířata. S několika málo výjimkami se dá říct, že zákony jsou rozhodně proti zvířatům. Lze to demonstrovat jednak na vládním subvencování masného průmyslu a mlékařství, vivisekce a na vojenském užití mimo-lidských zvířat a na druhé straně její trvalou opozicí proti těm, kteří se staví na odpor proti průmyslu vykořisťujícího zvířata. Politik nikdy nepochopí, proč by stát měl chránit zvířata. A proč taky? Každá sféra našeho společenského života promíjí a podporuje jejich zneužívání. Konání v aktuální prospěch (lidských) volebních obvodů se vždy přenese, přestože nesmyslně, do konání proti zvířecímu království, nezměrnému množství voličů, kteří dosud čekají na hlasovací právo.

Ale anarchista se ptá, pokud by každému zvířeti bylo dáno hlasovací právo a pak i v hlasování prosazena potřeba jejich ochrany, získali bychom tím lepší společnost? Jinak řečeno: opravdu chceme, aby stát stál mezi lidmi a zvířaty, nebo bychom měli raději odstranit potřebu takové bariéry? Většina by souhlasila, že optimální variantou by bylo, kdyby se lidé bez donucení sami rozhodli nekonzumovat zvířata. Konec konců, jestliže prohibice alkoholu v USA způsobila tolik zločinu a násilí, zkuste si představit, jaký společenský svár by způsobil zákaz konzumace masa! Stejně tak jako Válka proti drogám nikdy nic neudělá s problémy vzniklých z drogových závislostí a s tím souvisejícím podsvětím, žádná legislativní Válka proti masu by neměla opravdovou víru v držení uzdy nad vykořisťováním zvířat; způsobila by jen více problémů. Kořeny těchto typů problémů jsou ve společností vytvořených a vyztužených tužbách po produkování a konzumování toho, co opravdu nepotřebujeme. Vše v naší společnosti nám říká, že potřebujeme drogy a maso. Co opravdu potřebujeme, je zničit takovou společnost.

Veganka musí překročit monistické chápání mimo-lidského útlaku a vidět jeho kořeny ve společenských vztazích lidí. Co víc, musí také rozšířit svůj rezistentní životní styl o rezistenci k útlaku lidí.

Násilí v každodenním životě

Málokdo by nesouhlasil, že naše společnost je velkou měrou založená na násilí. Zdá se, že kamkoliv se obrátíme, je násilí, jeho vnímání je exponenciálně vylepšováno jeho zobrazením v korporátních médiích.

Toto násilí, jakožto součást naší kultury i existence, má na nás bezpochyby pronikavý účinek, jehož míru můžeme těžko kdy skutečně pochopit. Ti, na kterých je násilí pácháno, trpí přirozeně sníženým podílem na moci. Protože moc je společenský koncept, my lidé vždy ne nutně chápeme, jaký význam pro nás má. Když zaznamenáme ztrátu moci, jedna z našich typických reakcí je utvrdit se v tom, jak málo moci nám zůstalo. Jakmile jsme přijali následky útlaku za vlastní, neseme si je s sebou, často jenom proto, abychom se sami stali pronásledovateli. Je nešťastnou pravdou, že oběti se často stávají pachateli proto, že sami jsou pronásledováni. Když pronásledování na sebe bere formu fyzického násilí, často generuje ještě více násilí.

Vezmeme-li výše zmíněné v potaz, jasně vidíme, proč zneužívání zvířat — ať už přímo skrz špatné zacházení s domácími mazlíčky nebo nepřímo skrz proces jezení masa — koreluje se společenským násilím. Lidé, se kterými je špatně zacházeno, mají sami ve zvyku špatně zacházet s ostatními a zvířata jsou mezi těmi nejsnazšími a nejbezbrannějšími obětmi. To odhaluje další důvod proč ti, kteří se zabývají blahem zvířat, musí také bojovat proti společenskému útlaku.

Počátkem tohoto století Thomas Edison přišel na způsob, jak jedním šupem demonstrovat sílu elektřiny a dopad filmové kamery. Nafilmoval veřejnou popravu slonice elektrickým proudem.
—Larry Law

Co víc, tato dynamika typu příčina—následek, funguje oběma směry. Bylo ukázáno, že u těch, kteří jsou násilní vůči zvířatům — a znovu, ať už přímo či nepřímo — je pravděpodobnější, že budou násilnější vůči jiným lidem. Lidé na vegetariánské dietě, ku příkladu, jsou typicky méně násilní než ti, kteří jedí maso. U lidí, kteří hrubě zacházejí se svými domácími zvířaty je nepravděpodobné, že se zastaví u toho — jejich děti a partneři jsou často další na řadě.

Myšlenka, že společnost utlačující mimo-lidská zvířata, bude kdy schopna být společností bez útlaku lidí, je absurdní. Uznání útlaku zvířat se tímto stává prerekvizitou radikální společenské změny.

Odcizení v každodenním životě

Kořenem útlaku, tvrdí radikálové, je odcizení. Lidské bytosti jsou společenskými tvory. Jsme schopni cítit soucit. Jsme schopni pochopit, že blahobytná společnost je obecným dobrem. Protože dokážeme cítit empatii vůči ostatním, ti, kteří nás poštvávají jeden proti druhému (ať už nás chápeme jako společnosti, komunity nebo individua) nebo proti přírodě, nás musí odcizit od výsledků našeho konání. Je složité přesvědčit jednoho člověka, aby způsobil utrpení druhému. Je dost složité přesvědčit člověka, aby bezdůvodně ublížil mimo-lidskému zvířeti nebo aby přímo přispíval k destrukci svého vlastního životního prostředí.

Srovnávání utrpení zvířat a černochů (nebo jakékoliv jiné utlačované skupiny) je urážlivé pouze vůči speciestovi; tomu, kdo přijal za svou chybnou domněnku o tom, jaká zvířata jsou. Ti, jež se cítí být uraženi přirovnáním k jinému trpiteli, zabředli do marasmu propagandy chrlené utlačovateli. Odmítáním naší podobnosti se zvířaty, zároveň odmítáme a podkopáváme naši vlastní sílu.
—Marjorie Spiegel: The Dreaded Comparison / Obávané srovnání

Když jedna společnost jde do války s druhou je zásadní, aby vůdcové každé jedné společnosti přesvědčili své masy, že protivníkova populace je složena z odporných podlidí. Co víc, vůdcové musí před lidem skrýt skutečné následky války: masové násilí, ničení a prolévání krve. Je nám říkáno, že válka je něco, co se děje někde jinde a ti umírající cizinci si to beztak zaslouží.

Utlačitelské dynamiky ve společenských vztazích jsou vždy založené na dichotomii my—oni, kde utlačovatelé jsou viděni v jasném odlišení od utlačovaných. Pro utlačovatele slovo my má význam nadřazený a privilegovaný. Bohatí soudí, že jejich bohatství bylo nabyto férovými a spravedlivými metodami. Ku příkladu, jak utlačovatel tak utlačovaný jsou vedeni k víře, že to, co drží chudé při zemi, je jejich vlastní neschopnost a nekompetentnost. Není v tom žádné uznání faktu, že ekonomická privilegia automaticky vyvolávají nerovnost. Tady prostě neexistuje prostor pro výmluvy, když některým je dovoleno vzít si více, než je jejich spravedlivý podíl. Bohatí jsou odcizeni od této zjevné pravdy. A musí být, jinak by nebyli schopni ospravedlnit nerovnost, ke které přispívají.

Je to stejné pro každou utlačitelskou dynamiku. Musí být.

Veganka chápe, že lidské vykořisťování a konzumace zvířat jsou usnadněny odcizením. Lidé by nebyli schopni žít tak, jak žijí — tj. na úkor a díky utrpení zvířat — kdyby chápali opravdové důsledky takové konzumace. To je přesně proč pozdní kapitalismus dočista odstranil spotřebitele z výrobního procesu. Trýznění totiž pokračuje někde jinde — za (těsně) zavřenými dveřmi. Bylo-li by dovoleno vcítit se do obětí speciestického útlaku, lidé by nebyli schopni vést své životy tak, jak tomu v současnosti činí.

Více než jen odmítnutí účastnit se násilí vůči mimo-lidským zvířatům za účelem získání jídla, oblečení atd., je veganství odmítnutí účastnit se násilí, které postihuje společnost jako celek. Veganství pracuje na demaskování a ukončení záludné indoktrinace průmyslu v kapitalistické společnosti, která si přeje snížit citlivost lidí vůči násilí konaného na mnohých pro zisk menšiny.
—Joseph M.Smith: The Threat of Veganism / Veganské nebezpečí

Lidé dokonce musí být drženi v odcizení od jednoduchého zdůvodnění stojícího za veganstvím. Aby bylo možno udržet dichotomii my—oni mezi lidmi a zvířaty (jako bychom sami nebyli zvířaty!), nemůže nám být dovoleno slyšet základní argumenty ve prospěch překročení tohoto falešného pocitu duality.

S těmi svými moderními technologiemi — masmédii, expresními přepravními systémy, počítači, hospodářskými plány atd. — může teď kapitalismus kontrolovat samotné podmínky bytí. Svět, který vidíme, není světem skutečným, je to jen pohled na svět, který jsme podmiňováni, abychom viděli. […] Život sám se stává show, která je zamyšleně pozorována publikem. […] Realita je dnes něco, na co se díváme a o čemž přemýšlíme, ne něco, co zažíváme.
—Larry Law: The Spectacle: A Skeleton Key / Spektákl: Paklíč

Je nám řečeno, že lidé můžou užít komplexní jazykovědy a spletitých způsobů logického myšlení. A to mimo-lidé nemohou. My jsme lidé, vše ostatní jsou zvířata, při nejlepším. Zvířata jsou činěna podřadnými ne přírodou, ale aktivní dehumanizací, procesem, kdy lidé zvířatům vědomě upírají jejich hodnotu. Vždyť neschopnost mluvit nebo myslet osvíceným způsobem, nevystavuje nemluvňata nebo lidi s těžkou mentální retardací násilí, kterým trpí mimo-lidé po milionech každý den.

Přiznejme si to, dichotomie mezi člověkem a zvířetem je spíše subjektivní než vědecká. A není v ničem jiná než ta vklíněná mezi bělochy a černochy, rudochy nebo rákosníky; mezi dospělého a dítě; mezi muže a ženu; mezi heterosexuála a homosexuála; místního a cizince. Hranice jsou nalajnovány povrchně, přesto s vychytralým záměrem, a my jsme institucemi manipulováni a vychováváni k víře, že my patříme na jednu stranu hranice a že ona hranice je rozumným výchozím místem.

V každodenním životě jsme odcizeni od důsledků našeho nejzákladnějšího konání. Když si koupíme jídlo v potravinách, můžeme si přečíst složení a obvykle říci, jestli zvířata byla zavražděna nebo mučena ve výrobním procesu. Ale co se dozvíme o lidech, kteří ten produkt vytvořili? Byly ženy placeny méně než muži? Byli černoši v prostorách továrny podřízení bělochům? Byly odbory nebo družstevní snahy mezi zaměstnanci rozdrceny? Byla stovka z nich za požadování životního minima zmasakrována na piketové linii?

Když já, jakožto muž, konverzuji se ženou nebo s někým mladším než jsem já, jsem dominantní a panovačný tak, jak mi bylo podmíněno patriarchální společností? Chápu já, jakožto běloch, sebe sama (alespoň podvědomě) jako nadřazeného černochům? Vpravdě, dívám se na barevné lidi jako na podstatně odlišné ode mne? Toto jsou přesně ty otázky, které nejsme podporováni si klást. Ale my musíme. K tomu, abychom překonali odcizení, musíme být ostražitě kritičtí nejen vůči světu okolo nás, ale i vůči našim vlastním představám, stanoviskům a činům. Pokud chceme vymazat utlačovatele v našich hlavách, musíme nepřetržitě konfrontovat naše přesvědčení a předpoklady. Každý se musí ptát sám sebe: jaké jsou důsledky mých činů, a ne pouze na ty okolo mne, ale i v mém přirozeném prostředí?

Jakožto klíčová složka věčně trvajícího útlaku, veškeré odcizení musí být zničeno. Dokud můžeme ignorovat utrpení na jatkách a v laboratořích vivisekce, můžeme ignorovat životní podmínky na venkově třetího světa, v městských ghettech, tyranských domácnostech, autoritářských třídách atd. Schopnost ignorovat nějaké druhy útlaku, je schopností ignorovat jakýkoliv druh útlaku.

Revoluční úsilí

Pochopení sebe samých a našeho vztahu ke světu kolem nás je pouze prvním krokem směrem k revoluci. Poté musíme použít naše vědomosti ke konkrétním akcím. Když mluvím o akci, většinou tím neodkazuji k akcím jednou za týden či měsíc, kdy ve spolupráci s nějakou organizovanou skupinou hlásáme na demonstracích svá přesvědčení nebo když provedeme plánovaný nájezd na zařízení provádějící útlak.

Zde v zoo, na tomto místě snového okouzlení, se lidské bytosti chodí dívat na své vlastní zabásnuté a sterilizované instinkty. Vše, co je lidskému druhu přirozené, ale potlačené kapitalistickou společností, se znovu objevuje bezpečně uzamčené v zoo. Agrese, sexualita, pohyb, tužba, hra, bezprostřední podněty svobody jsou lapeny a zobrazovány pro odcizené potěšení a manipulaci mužů, žen a dětí. Zde v tomto neškodném spektáklu, v němž vše, po čem lidské bytosti touží, existuje jen do té míry, že je odděleno od reality lidské existence. […] Stav otroctví automaticky navozuje otázku: Jaké jsou vyhlídky na osvobození? Stěží potřebuje být dnes zdůrazňováno, že představa revoluční přeměny vztahů mezi lidmi a hovady [sic] je téměř nemyslitelná.
—The Surrealist Group / Surrealistická skupina

Akce není tak omezená. Můžeme ji zřít v našich každodenních životech, v našich rutinních i ne až tak rutinních záležitostech. Když předkládáme naše představy při obyčejné konverzaci, v práci, u jídelního stolu, tím konáme. Ve skutečnosti, ať si to uvědomujeme či ne, cokoliv, co děláme, je akcí nebo sérií jednotlivých akcí. Uvědomění si těchto možností nám dovoluje přeměnit naše každodenní životy z potlačovaných a odcizených na osvobozené a revoluční.

Role revolucionářky je prostá: přetvoř svůj život na miniaturní model alternativní, revoluční společnosti, kterou si představuješ. Ty jsi mikrokosmem světa okolo sebe a dokonce i ty nejelementárnější z tvých činností ovlivňují společenský kontext, jehož jsi součástí. Učiň tyto akce pozitivními a radikálními ve své podstatě.

Revoluce se musí stát součástí tvého životního stylu, vedená vizí, živená soucitem. Každá naše myšlenka, každé vyřčené slovo, každá učiněná akce musí mít základy v radikální praxi. Musíme osvobodit své tužby skrz nekončící kritiku toho, co jsme byli naučeni, abychom si mysleli, a skrz trvalé hledání toho, co opravdu chceme. Jednou, až budou naše tužby známé, musíme konat v jejich zájmu.

Po identifikaci, jak naše společnost funguje, a po rozhodnutí, co vlastně chceme, musíme začít demontáž přítomnosti a sestavování budoucnosti — a tyto dva úkoly musíme uskutečňovat současně. A zatímco ze sebe strháváme pozůstatky útlaku, musíme také tvořit, soustředěně i spontánně, nové formy společenských a environmentálních vztahů podporované čerstvými novými institucemi.

Například, hovoříc ekonomicky, tam, kde je dnes soukromé vlastnictví, tam musí být zítra společenské vlastnictví. Kde jsou nyní produkce, spotřeba a alokace zdrojů diktovány iracionálními tržními silami, musí v budoucnosti být rozumný systém pro nabývání a distribuci hmotných statků a služeb zaměřený na rovnost, různorodost, solidaritu, autonomii nebo na cokoliv, co budeme považovat za hodnoty, jež povedou naše vize.

Veganka, tak jako vizionářka, vidí svět bez vykořisťování zvířat. A dále vidí vpravdě mírumilovný a rozumný vztah mezi lidskou společností a životním prostředím. Hnutí hlubinné ekologie nám ukázalo, že mimo-lidská příroda má hodnotu, která nemůže být kvantifikována v ekonomických termínech, stejně tak vegani demonstrovali hodnotu mimo-lidských zvířat, hodnotu, která nemůže být spočítána ekonomy, pouze měřená lidským soucitem. Stejný soucit demonstrovaný socialisty proletariátu, feministy ženám a queer, intercommunalisty barevným lidem a marginalizovaným etnikům, youthisty mladým a starým, libertariány těm, jež stojí před nabitou zbraní státu; je to ten stejný soucit, který cítí vegani a radikální environmentalisté vůči mimo-lidskému světu. To, že každý z nás se potřebuje stát všemi těmi typy radikálů — a zakomponovat jejich ideologie do jediné, holistické teorie, vize, strategie a praxe — je zřejmou pravdou, kterou si už dále nemůžeme dovolit ignorovat. Pouze stanovisko a životní styl založený na opravdovém soucitu může zničit utlačitelské konstrukty současné společnosti a začít znovu ve vytváření žádaných vztahů a realit. Toto je pro mě duch anarchie. Ten, kdo nepřijme všechny boje proti útlaku za své vlastní, není z mé definice anarchista. Může se zdát, že se toho žádá snad přes příliš, ale já toto nikdy nepřestanu žádat od každé lidské bytosti.

Doslov ke třetímu vydání

Když zhruba před rokem šlo druhé vydání této brožury do tisku, připojil jsem k němu krátký Dodatek proklamujíc své obavy o některé představy vyjádřené v původním textu. Spíše než abych dělal významné redakční změny v eseji, který věřím, že je pořád sám o sobě solidním traktátem, rozhodl jsem se pro diskuzi nad některými z mých nedávných závěrů na daná témata.

O osvobození

Mezi problémy, které nacházím v původním textu, je mé vlastní chápání termínu osvobození k popsání toho, co ve skutečnosti je vymaněním zvířat z lidského vykořisťování a útisku. Věřím, že osvobození je především lidským konceptem, založeným na subjektivním procesu růstu vědomí a přijmutí vlastní zodpovědnosti. Osvobození je osobní záležitostí a je mnohem komplikovanější než pouhé odstranění fyzických okovů. Když je vězeň propuštěn z vězení, není nezbytně osvobozen od útlaku autoritářské společnosti. Je prostě vymaněn z cely. Dosažení osvobození — což je možná nedosažitelným ideálem pro jakoukoliv pozemskou bytost — je něco, co je mimo možnosti jakéhokoliv zvířete…

Teorie bude buď teorií praktickou — teorií revoluční praxe — nebo bude ničím […] ničím než akváriem ideí, zadumaných interpretací světa. Říše ideí je věčnou čekárnou pro nerealizované tužby.
—The Spectacle Revolutionary Self-Theory / Vlastní revoluční teorie spektáklu

Dá se diskutovat, zda zvířata, která jsou zneužívána (a zcela evidentně utrpěla psychologickou újmu), musí, stejně tak jako utlačovaní lidé, podstoupit proces duševního nebo osobnostního zotavení. Ale i osobnostní zotavení, které je teoreticky v možnostech mnoha mimo-lidských druhů zvířat, není opravdovým osvobozením. Protože osvobození, tak jak já ho definuji, požaduje zvýšení společenského uvědomění, pro což mimo-lidé (a někteří lidé) jednoduše nemají schopnosti, komplexnost uvědomění je vyšší než komplexnost zotavení.

Toto všechno se může zdát jenom jako hraní si se slovíčky. Avšak já trvám na tom, že je to mnohem víc. Po příliš dlouhou dobu bylo osvobození lidí chápáno jako výhradně společensko-strukturální proces. Když změníme společenské podmínky, osvobodíme se. Věřím, že mnohem dialektičtější přístup je zde na místě. Musíme se stát osvobozenými jakožto skupiny jednotlivců předtím, než můžeme restrukturalizovat společnost takovým způsobem, že bude sama nápomocna osvobození. Současně předtím, než se můžeme sami stát osvobozenými (tj. zodpovědnými, osvícenými atd.), musíme restrukturalizovat společnost a její instituce. Zdá se to být jakousi Hlavou XXII, což z nás dělá kočku běhající za vlastním ocasem. Ale když se na to podíváme dialekticky, jakožto gradující oboustranný proces přílivu a  odlivu, komplexnost teorie osvobození se začíná rozmělňovat.

Samozvaní osvoboditelé zvířat, a já věřím, že obvykle oddaní a upřímní aktivisté, mají sklon opomíjet dva body. Za prvé, někdo může osvobodit pouze sám sebe. Maximum, v co můžeme doufat, že lze pro ostatní udělat, je, že je vymaníme z omezení, která zamezují jejich samo-osvobození. Za druhé, jenom ti, kteří dokáží chápat složitost svého vlastního utlačování, můžou proti němu bojovat a osvobodit se. Po bezpočet století, nejlepší pokusy lidí o svobodu se transformovaly do zoufalých bojů, aby se vymanili z autoritářského jha utlačitelské společnosti. Tak jako u zvířat v kleci, neměli jsme jiný záměr než zničení klece samotné. Ale my oproti uvězněným zvířatům máme potenciál pochopit, proč ta klec vůbec existuje. Víme, že vězíme ve více klecích zároveň a dokud nezničíme společenskou mašinérii, která produkuje tyto klece (jak pro lidi tak mimo-lidská zvířata) to nejbližší, k čemu se můžeme dostat a zároveň nazývat osvobozením, je momentální a relativní svoboda.

Předefinování veganství

Rád bych upřesnil význam některých termínů, především veganství. Věřím, že má původní definice byla přesná, ale postupně rozbředla v kontextu zbytku eseje a nebyla zřetelně odlišná od toho, co já nazývám vegetariánstvím. Abych to konečně objasnil: veganství si z etických důvodů vědomě odpírá konání, které přispívá, ať už přímo či nepřímo, k utrpení vnímajících bytostí — zvířat, lidí. Lidé přistupující k veganství se rekrutují z dvou hlavních okruhů: ti, kteří se zajímají o práva, blaho či svobodu zvířat a ti, kteří mají obavy o životní prostředí (těžce poškozeného živočišnou výrobou). Pouhé odmítání konzumace jídel z těl zvířat je vegetariánství. Zdržení se konzumace masa, obecně označované jako vegetariánství, se přesněji nazývá laktoovovegetariánství, protože ti, kteří to praktikují, pokračují v konzumaci mléčných výrobků a vajíček. Většina vegetariánů se vegetariány stane proto, že tato dieta je zdravější. Nemají proto zjevně důvod zdržovat se používání výrobků z kůže, produktů testovaných na zvířatech atd.

Je důležité podotknout, že veganství není absolutním stavem bytí. Ze všeho nejdříve, existuje mnoho interpretací toho, co dělá bytost vnímající. Někteří argumentují, že všechna zvířata, od savců po hmyz, si plně zaslouží příslušnost k této kategorii. Vzato do krajnosti: jsou tací, kteří věří, že rostliny jsou rovnocenné zvířatům a do této kategorie spadají společně, a proto si zvolili jíst jenom plody a ořechy (obvykle se nazýváni frutariáni). A ještě jiní trvají na tom, že mnoho zvířat, o kterých nelze říct, že mají vlastní vůli, jedinečnou osobnost, komplexní nervovou soustavu nebo nějaký druh emocí, jako například hmyz a korýši, nejsou podle jejich definice vnímající. Nemám zde prostor k ponoření se do této debaty, ale snad bude stačit říct, že bez ohledu na zvláštnosti každé jednotlivé definice musíme chápat, že sdílíme stejné obecné principy a všichni se snažíme podle nich žít, jak nejlépe umíme.

Za druhé, veganství je ideálem, u kterého můžeme pouze doufat, že podle něho žijeme. Příliš mnoho produktů, jež se staly nutnostmi moderního života, jako auta, fotografický film atd., obsahují části složené z živočišných produktů. Krmení pro domácí zvířata je další kontroverzní záležitostí. Je důležité zdůraznit, že je v našich silách udělat obrovský osobní krok vpřed k našemu ideálu. I kdyby vše, co uděláme, bylo to, že letos přestaneme jíst maso, ale jinak zaostávali v tom, co vegani považují za docela snadnou přeměnu v soucitné žití, přesto tím dramaticky redukujeme své osobní přispívání k vykořisťování mimo-lidských zvířat. Syndrom vyhoření nastává, když na sebe klademe neuskutečnitelné požadavky a prohloubení odcizení je typickým výsledkem extrémních požadavků kladených na jiné.

Závazky životního stylu

Budu první, koho znechutí ti nudní radikálové, většinou ze staré školy, kteří prohlašují, že změna životního stylu musí, přinejmenším, zaujmout zadní sedadlo v káře opravdové práce na společenské změně, která se omezuje na restrukturalizaci společenských institucí. Ale přesto, kritizování těch, kteří věří, že vnitřní změna bude ve skutečnosti tou revolucí, bude-li praktikována v široké míře, je docela důležitá. Musíme se vyvarovat obou extrémů. Bohužel současní anarchisté a stejně tak vegani, tíhnou ke koncepci životního stylu. Jak už jsem popsal v první části tohoto dodatku, je v tom zapojena živá dialektika. A, jak už jsem zmínil v textu Osvobození zvířat a sociální revoluce, samotný akt změny něčího životního stylu, i kdyby se přidaly miliony dalších, nemůže změnit svět ani společenské struktury, jež byly vymodelovány elitami, aby sloužily jejich zájmům.

Někteří radikálové jdou tak daleko, že tvrdí, že náš životní styl se změní po revoluci. Taková představa je prostě hloupá. Ti z nás, kdo byli vychováni jako slepí konzumenti, řádní občané, manželé, manželky a tak dále, musí radikálně proměnit své každodenní aktivity, jinak budeme neschopni řídit svou budoucí osvobozující společnost. Nemůžeme vpravdě ani pomýšlet na radikální změnu světa okolo nás, dokud se nenaučíme přestat si vážit povrchních a bombastických efektů a elementů současnosti. Nepodaří se nám vytvořit socialistické hospodářství, které odrazuje od produkce masa, kvůli jeho vysokým společenským a environmentálním nákladům, dokud nejsme ochotni vzdát se masa. Nevyhnutelným závazkem rozumného hospodářství bude zrušení odvětví vykořisťující zvířata a to bude dopředu zřejmé těm, kteří mají moc takové hospodářství vytvářet (tj. lidu). Tak proč bychom bojovali za systém, který by vyústil v naši nemožnost jezení masa, pokud se ho nedokážeme vzdát teď?

A nakonec, je důležité poznamenat, že změny v životním stylu, jako třeba stát se veganem, opravdu nevytváří žádný konkrétní druh aktivismu. Je toho mnohem víc, co dělá aktivistku aktivistkou, než zaujmutí stanoviska, zvláště toho tichého.

—Brian A.Dominick, říjen 1997

Rubriky: anarchismus, osvobození zvířat, veganarchismus, veganství | Komentáře: 1